Aktualizace 2. 10. 2026: Systém nyní pokrývá 16 zahraničních zemí, z toho 9 plnými národními registry; Švédsko je v provozu. Litva přidává oficiální data Registrų centras JAR: název, kód, datum registrace a právní stav, bez adres a statutárů. Původní text níže je datovaný stav z července 2026.
Součást série o stavbě cz-agents → pod kapotou
Zadání: jak daleko dojedu zdarma
Zadání znělo jednoduše: kolik evropských zemí dokážu pokrýt due-diligence daty jen z volně dostupných rejstříků — aniž bych za jediný výpis zaplatil. Napojoval jsem evropské obchodní rejstříky do vlastního nástroje a chtěl jsem od každé země čtyři věci: identitu firmy, její adresu, stav (aktivní, v likvidaci, zaniklá) a pokud možno i to, kdo ji vlastní a kdo ji řídí. Bez placených API, bez předplatného agregátoru, bez scrapingu — scraping u obchodních rejstříků skoro vždy porušuje podmínky použití a je to pozvánka k tomu, aby vás zablokovali zrovna ve chvíli, kdy nástroj někdo používá naostro.
Výsledek k dnešnímu dni: dvanáct zemí v systému, z toho osm „plných“ — Velká Británie, Slovensko, Polsko, Francie, Norsko, Dánsko, Finsko a Estonsko. U těch dostanu z národního rejstříku plnou identitu i vlastnická data, u většiny včetně jmen statutárů. Zbylá čtveřice velkých ekonomik — Německo, Nizozemsko, Itálie, Rakousko, Španělsko — jede jen na tom, čemu říkám „baseline“: ověření DIČ přes evropský systém VIES plus napojení na globální identifikátor právnických osob LEI. Identita a vlastnictví ano, jména lidí ve vedení ne.
Proč je hranice zrovna tady, je samostatný příběh. A ten se nejlíp vypráví jako vysvědčení, protože se během té práce ukázala jedna věc, kterou nikde souhrnně sepsanou nenajdete: „otevřená data“ znamenají v každé evropské zemi něco úplně jiného. Někde je to jeden příkaz ke stažení, jinde e-mail na úřad a týden čekání, a jinde slovo, za kterým se schovává placený PDF výpis. Tak jsem každé zemi dal známku jako ve škole.
Vysvědčení
Známky jsou můj subjektivní verdikt člověka, který ty rejstříky reálně napojoval — ne oficiální metrika. Hodnotím jednu jedinou věc: jak snadno se z volně dostupných dat dostanu ke strukturovaným informacím o firmě.
| Země | Známka | Přístup | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Estonsko | 1∗ | Kompletní rejstřík ke stažení (JSON/XML/CSV), bez registrace, licence CC BY 4.0 | Včetně skutečných majitelů. Stáhneš, naimportuješ, hotovo. |
| Finsko | 1 | Free REST API bez klíče, licence CC BY 4.0 | Čisté schéma. Adaptér napsaný a nasazený za jeden den. |
| Norsko | 1 | Rejstřík Brreg, free bez autentizace | Otevřený jak dokořán, nic se neřeší. |
| Velká Británie | 1–2 | Companies House, plná free data | Zavedený standard, na který ostatní tiše koukají. |
| Slovensko | 1–2 | Registr ORSR, plná free data | Statutáři i vlastnická struktura. |
| Polsko | 1–2 | Rejstřík KRS, plná free data | Bez poplatků, bez registrace. |
| Francie | 1–2 | Databáze SIRENE, plná free data | Velká, dobře udržovaná otevřená sada. |
| Dánsko | 2 | Free, bez tvrdého rate limitu — ale e-mail úřadu a podpis prohlášení | Data skvělá, proces lidský. A jedna past ve schématu (viz níže). |
| Švédsko | 3 (zatím) | Formulář odeslán, čeká se na přístupové klíče | Až přijdou, bude to drop-in adaptér jako Finsko. |
| Německo | 4− | Strukturovaná data de facto za penězi, free zbytky chaotické | Největší ekonomika, nejhorší volný přístup. Paradox celého cvičení. |
| NL / IT / AT / ES | — | Národní výpis placený → jen baseline (VIES + LEI) | Identita a vlastnictví ano, jména statutárů ne. |
Jednička s hvězdičkou: Estonsko
Estonsko je premiant, o kterém se ostatním jen zdá. Celý obchodní rejstřík si stáhnete jako jeden datový soubor — denně aktualizovaný, ve formátech JSON, XML i CSV, pod licencí CC BY 4.0, bez jakékoli registrace, loginu nebo estonského ID. Žádný e-mail na úřad, žádná smlouva, žádné čekání. A co je pro due diligence úplně nejcennější: ten dump obsahuje i skutečné majitele, tedy beneficial owners — data, za která se jinde platí, nebo nejsou vůbec.
Technicky to znamená, že Estonsko není „napojení na API“, ale noční dávka. Stáhnu denní dump, naimportuju ho do lokální databáze a firmy se pak vyhledávají odtamtud. U mě to běží jako cron uprostřed noci; ráno jsou data čerstvá a nikdo se nikam neptal. Když stát osvobodí data takhle důsledně, zbyde na mojí straně jen pár desítek řádků importního skriptu. Přesně tohle měli autoři směrnic o otevřených datech na mysli — a Estonsko je jedna z mála zemí, kde to opravdu dopadlo.
Severská jednička: Finsko, Norsko a čekání na Švédsko
Hned za Estonskem stojí Finsko. Finský rejstřík dává free REST API bez klíče, pod stejnou licencí CC BY 4.0, s čistým a dobře zdokumentovaným schématem. To je pro vývojáře ideál: žádná registrace, žádné tokeny, prostě se ptáte a dostáváte strukturovanou odpověď. Adaptér jsem napsal a nasadil za jediný den a napoprvé fungoval na reálné firmě, aniž bych musel cokoli dolaďovat.
Norsko je stejná liga. Tamní rejstřík Brreg je otevřený, free a bez autentizace. Zeptáte se a odpoví — konec příběhu.
Švédsko má zatím trojku, ale jen kvůli papírování, ne kvůli datům. Bolagsverket, tamní rejstřík, otevřel bezplatné API; přístup se ale žádá přes formulář a čeká se, až přijdou klíče mailem. Formulář jsem odeslal — a jakmile klíče dorazí, čekám, že to bude drop-in adaptér prakticky totožný s tím finským. Tím se severský kvartet uzavře: Norsko, Dánsko a Finsko hotové, Švédsko jako poslední dílek.
Dánsko: dvojka, kde polovina práce nebyl kód
Dánsko je učebnicový příklad toho, proč tenhle článek vzniká. Data jsou vynikající — free, bez tvrdého rate limitu, kvalitní. Ale cesta k nim vede přes lidi, ne přes dokumentaci.
Abych se k dánskému rejstříku dostal programově, musel jsem napsat e-mail přímo na úřad (Erhvervsstyrelsen), podepsat prohlášení o zacházení se subjekty chráněnými proti reklamnímu využití — Dánové mají institut reklamebeskyttelse, tedy ochranu před tím, aby vaše údaje skončily v marketingových databázích — a pak počkat, až mi člověk na druhé straně pošle uživatelské jméno a heslo mailem. Ta ochrana se navíc musí propsat dál: adaptér u každé firmy nese příznak, jestli je takto chráněná, aby ten status nikdo nechtěně nesmazal při průchodu dat mým nástrojem.
A pak přišla past, kterou nezachytil žádný test napsaný podle dokumentace. Podle papíru je stav firmy (virksomhedsstatus) prosté textové pole — řetězec jako „aktivní“. V realitě je to pole objektů, kde každý má svůj stav a časové období, po které platil. Můj kód čekal string, dostal strukturu — a spadl na první reálné firmě, na kterou jsem se naostro zeptal. Fix byl triviální, poučení nikoli: adaptér se musí psát proti skutečným datům, ne proti jejich popisu. Dokumentace je model reality, a jako každý model občas lže. (Drobnost do sbírky: dánský datový endpoint jede jen přes HTTP, ne HTTPS. Je to zdokumentované a přijaté riziko, ale zaskočí to.)
Velká Británie, Slovensko, Polsko, Francie: jedničky až dvojky
Tahle čtveřice je páteří „plné“ části. Britský Companies House je de facto standard, na který se ostatní tiše dívají — plná free data, včetně vlastnických vazeb a lidí ve vedení. Slovenský ORSR, polský KRS a francouzská SIRENE jsou ze stejného těsta: národní rejstřík, ze kterého se dá zdarma vytáhnout identita, stav i statutáři, bez placených výpisů a většinou bez otravné registrace. Nejsou to premianti jako Estonsko — někde je schéma starší, jinde je vyhledávání kostrbatější — ale svou práci odvedou a člověk u nich neplatí ani neprosí.
Německo: paradox celého cvičení
A teď ten paradox. Německo je největší evropská ekonomika a zdaleka nejčastější dotaz — kdykoli někdo řeší evropskou due diligence, chce německá data. A přitom má Německo nejhorší volný přístup ze všech, které jsem zkoumal. Odtud ta čtyřka minus.
Formálně jsou německá rejstříková data od reformy z roku 2022 „zdarma ke čtení“. Prakticky ale neexistuje použitelné strojové rozhraní: oficiální portál vám data ukáže přes klikací web s captchou a podmínkami, které automatizaci zakazují. Strukturovaná data, se kterými by se dalo pracovat programově, jsou de facto za penězi — drží je komerční agregátoři, kteří ovšem neprodávají samotná data (ta jsou ze zákona veřejná), ale pohodlný přístup k nim. Občanský pokus tu zeď prolomit a data zveřejnit jako open dataset existuje, ale je to zamrzlý snímek z konce minulé dekády, dávno neaktualizovaný — pro dnešní prověrku firmy nepoužitelný. Takže Německu zbývá jen baseline: ověření DIČ a napojení na LEI, žádná jména statutárů.
Tohle je nejdůležitější zjištění celého cvičení, a stojí za to ho zobecnit. Rozdíl mezi Estonskem a Německem není „stát versus komerce“. V obou zemích jsou statutáři veřejná státní data. Rozdíl je v implementaci: Estonsko a Česko svá data osvobodily tím, že je vysypaly jako open dataset ke stažení, kdežto Německo je zabetonovalo za portál bez API. Otázka, kterou si u každé nové země pokládám, tak nezní „jsou data veřejná?“, ale „dává je stát hromadně ke stažení, nebo jen přes klikací okno?“. To druhé je paywall, i když se tomu tak neříká.
Dvě lekce, které platí za hranice mého nástroje
První lekce je o tom, kde „free“ končí. Volně se v EU dá spolehlivě získat identita firmy, její adresa, platnost DIČ a — přes globální identifikátor LEI — kus vlastnické struktury, tedy mateřské společnosti. Kde ale „free“ spolehlivě končí, jsou jména statutárů a členů vedení. Ti jsou v Evropě buď ve free národním rejstříku (Česko, Británie, Norsko, Dánsko a spol.), nebo v placeném výpisu (Itálie, Nizozemsko, Rakousko, Španělsko) — a žádný čistý, volný, strukturovaný celoevropský zdroj jmen ve vedení firem neexistuje. Kdo tvrdí opak, prodává vám scraping, ať už to přizná, nebo ne.
Druhá lekce je nepříjemná pro každého, kdo tohle staví jako produkt: poptávka a snadnost jsou nepřímo úměrné. Země, na které se lidé ptají nejvíc — Německo, Nizozemsko, Rakousko, Itálie — mají data nejhůř přístupná. Nejčistší free API mají naopak severské země, na které se v praxi skoro nikdo neptá. Z toho plyne střízlivý závěr: volná expanze za hranici Německa je hlavně o šířce pokrytí, ne o hloubce hodnoty. Přidat další severskou zemi je snadné a vypadá to dobře na mapě, ale reálnou bolest — Německo, Itálii — tím nevyřešíte. Ta stojí penězi, nebo nestojí vůbec.
Co si z toho odnést
Evropa mluví o otevřených datech dobrou dekádu. Realita, kterou jsem osahal rukama, je známková stupnice od estonského stažení celého rejstříku jedním příkazem po německá data, ke kterým se strojově nedostanete bez placeného prostředníka. Mezi těmi dvěma póly je celá škála: čisté API tam, kde to nikdo nečeká, a e-mail s podpisem tam, kde jsou data jinak výborná.
A jestli z toho má být jedna praktická rada pro kohokoli, kdo staví něco podobného: počítejte s tím, že polovina práce není kód. Je to čtení licenčních podmínek, e-maily úřadům a čekání, až vám lidé pošlou přístup. A tu druhou, kódovou polovinu pište proti reálným datům, ne proti dokumentaci — protože zrovna to dánské pole, které mělo být obyčejný text a bylo strukturou, vás jinak shodí na první opravdové firmě. Rejstříky jsou realita, a realita se, na rozdíl od dokumentace, neptá, co jste čekali.